directions_bikeSilk Road Mountain Race #6

🇨🇿 [ENG below]

Šestý den a věci se začaly komplikovat - i když to jsem ještě netušil jak. Kolem půlnoci jsem se probudil na studené zemi - zvolil jsem nejen nebezpečné, ale i hloupé místo na spaní. Ustlal jsem si na velkém kameni a udělal do karimatky dvě díry. Naštěstí jsem měl dvě záplaty, takže i když to byla nepříjemná akce za chladných podmínek, mohl jsem zase spát.

Morál jsem měl nalomený. Včera jsem se zastavil, abych zbytek úseku pokořil za světla. Spánek asi 7 hodin! Jenže ten úsek končil za 500 metrů, takže jsem ho klidně mohl dát včera a ustlat si na trávě. To jsem ale nemohl tušit.

S východem slunce se mi zlepšovala nálada. Přejel jsem dlouhou pláň s několika menšími brody a napojil se na silnici směřující do Číny. Cítil jsem se jako na kraji světa. S nelibostí jsem zjistil, že po hiking sekci se mi porouchal waťák - jedna z mnoho obětí, co jsem tenhle závod položil. Po dálnici jsem postupně předjížděl asi 20 kilometrovou frontu kamionů. Tenhle hraniční přechod musí být peklo.

Hiking sekce byla trochu delší, než jsem očekával, moc jídla mi nezbylo a v navigaci jsem měl mysteriózní bod Blue Caravan. Ten byl sice spíše bílý, ale dostal jsem tam polévku, rýži a mohl si koupit pár tyček a Coca-Colu. Do CP2 dostatek. Asi poprvé v závodě mi to silně fouklo do zad a ani mi nevadilo, že jsem občas líznul nějakou bouřku. To mi vadilo až když jsem těsně před CP najet na mazlavé, blátivé cesty.

Na CP2 jsem si dal jídlo, ale dlouho se tam nezdržel. Vytlačil jsem 300 výškových metrů na 28 % procentní stěnu Old soviet road - trvalo mi to asi hodinu - a noc zakončil na bývalé sovětské základě. Byla nechutná.

🇬🇧

Day six and things started to get complicated—though I had no idea just how much yet. Around midnight I woke up on the cold ground—I had chosen not only a dangerous but also a stupid place to sleep. I’d laid my bivy on a big rock and managed to punch two holes in my mat. Luckily I had two patches, so even though it was a miserable task in the cold, I could get back to sleep.

My morale was shaken. Yesterday I stopped early so I could tackle the rest of the section in daylight. I slept about 7 hours! But the section ended just 500 meters later—I could’ve easily finished it yesterday and slept on grass instead. No way I could’ve known.

With sunrise my mood lifted. I crossed a long plain with a few small fords and joined the road leading to China. It felt like the edge of the world. To my dismay, after the hiking section my power meter had broken—one of many casualties this race had claimed. On the highway I slowly passed a roughly 20-kilometer-long line of trucks. That border crossing must be hell.

The hiking section had been longer than expected, so I didn’t have much food left. On my GPS I had a mysterious waypoint called Blue Caravan. It was more white than blue, but I got soup, rice, and managed to buy a few bars and a Coke. Enough to reach CP2. For the first time in the race I had a strong tailwind, and I didn’t even mind brushing against a few thunderstorms. That only became a problem when, just before CP2, I hit sticky, muddy roads.

At CP2 I had a meal but didn’t linger long. I pushed my bike up 300 vertical meters on a 28% wall of the Old Soviet Road—it took me about an hour—and ended the night in a former Soviet base. It was disgusting.