+94
+96
Tesak •
12. 2. 2016 o 18:45
🔥
+94
+96
+94
+96
Téma by sa mala venovať pozitívnemu mysleniu, motivacií, filozofovaniu o "vážnych" veciach 
..... ako mladík som miloval citáty a preto nimi aj začnem.... a dajte aj vy....citáty, motivačne videa.... filozofujte a nehadajte sa
... a celkom fajn by bolo keby to obohatilo cloveka a nabralo to smer k tomu ako byt lepsi
Zobraziť celý text
..... ako mladík som miloval citáty a preto nimi aj začnem.... a dajte aj vy....citáty, motivačne videa.... filozofujte a nehadajte sa
... a celkom fajn by bolo keby to obohatilo cloveka a nabralo to smer k tomu ako byt lepsi
Diskusia (825)
Jezus
https://www.facebook.com/story.php?story_fbid=394778720930623&id=219700451771785
Žena přišla k chudému a starému prodejci vajec a zeptala se: "Za kolik jsou ta vejce?"
"Pět za kus, madam", odpověděl stařec.
"Vezmu si šest za 25,-, nebo odcházím", řekla žena.
"Dobrá, vezměte si je za cenu, kterou chcete, madam", odpověděl stařec, "možná to bude dobrý začátek, protože zatím jsem neprodal ani jedno jediné vejce."
Žena zaplatí a odchází s pocitem vítězství.
Doma se hezky oblékne a odchází s kamarádkou do luxusní restaurace. Objednají si vše, na co mají chuť, ale většinu z toho nedojí. Její účet dělá 1400,- , podá číšníkovi 1500,- a řekne: "To je v pořádku". Žena zaplatila a odchází s pocitem šlechetnosti.
Řeklo by se normální, denně opakovaný příběh a běžný postoj. Reakce ženy je sice šlechetná pro majitele restaurace, ale naprosto bolestná pro chudého prodejce vajec.
Otázka zní: "Proč máme dobrý pocit, když ožebracime "potřebného" a obdarujeme toho, který naši laskavost vlastně vůbec nepotřebuje?" Je tohle šlechetné a důstojné? Odpovězte si sami.
A pro srovnání ještě jeden příběh: Můj otec vždycky nakupoval na trhu jednoduché a dobré věci od těch nejchudších prodejců, dokonce i když ty věci ani nepotřeboval. Vždycky si koupil něco navíc a taky jim zaplatil něco navíc. Ptal jsem se ho, proč to dělá a on mi odpověděl: "Toto je charita, chlapče, ale je zabalená do důstojnosti."
Je jen na nás, jak se příště zachováme, kde a u koho nakupujeme, koho a jak podporujeme... v životě všechno souvisí se vším.
Žena přišla k chudému a starému prodejci vajec a zeptala se: "Za kolik jsou ta vejce?"
"Pět za kus, madam", odpověděl stařec.
"Vezmu si šest za 25,-, nebo odcházím", řekla žena.
"Dobrá, vezměte si je za cenu, kterou chcete, madam", odpověděl stařec, "možná to bude dobrý začátek, protože zatím jsem neprodal ani jedno jediné vejce."
Žena zaplatí a odchází s pocitem vítězství.
Doma se hezky oblékne a odchází s kamarádkou do luxusní restaurace. Objednají si vše, na co mají chuť, ale většinu z toho nedojí. Její účet dělá 1400,- , podá číšníkovi 1500,- a řekne: "To je v pořádku". Žena zaplatila a odchází s pocitem šlechetnosti.
Řeklo by se normální, denně opakovaný příběh a běžný postoj. Reakce ženy je sice šlechetná pro majitele restaurace, ale naprosto bolestná pro chudého prodejce vajec.
Otázka zní: "Proč máme dobrý pocit, když ožebracime "potřebného" a obdarujeme toho, který naši laskavost vlastně vůbec nepotřebuje?" Je tohle šlechetné a důstojné? Odpovězte si sami.
A pro srovnání ještě jeden příběh: Můj otec vždycky nakupoval na trhu jednoduché a dobré věci od těch nejchudších prodejců, dokonce i když ty věci ani nepotřeboval. Vždycky si koupil něco navíc a taky jim zaplatil něco navíc. Ptal jsem se ho, proč to dělá a on mi odpověděl: "Toto je charita, chlapče, ale je zabalená do důstojnosti."
Je jen na nás, jak se příště zachováme, kde a u koho nakupujeme, koho a jak podporujeme... v životě všechno souvisí se vším.
Mladý plavčík byl velmi nešťastný. Byl na lodi nový a všichni ho pronásledovali. Když se cítil nejhůř, doslechl se, že s nimi pluje mudrc, který umí osvobodit lidské srdce od mnoha trápení a zla.
„Pane!" stěžoval si plavčík, „každý mě tu jenom uráží. Vyšší šarže mě ponižují, námořníci se mi posmívají a strojníci mi tropí samé naschvály!"
„Přísahej při nebi, že splníš, co Ti řeknu," odpověděl mudrc, „jinak Ti nemohu pomoci." Hoch přísahal a mudrc řekl: „Budeš mi platit, kdykoli Ti někdo ublíží. Když pro něj najdeš nějakou omluvu, stačí mi zlatka. Když to ale bude neomluvitelné, dáš mi zlatky dvě."
Hoch se zděsil. To snad půjde rovnou po žebrotě! Ale co dělat, přísahal a musel poslouchat. Od té chvíle se neurážel zdaleka tak snadno. Zlatka nebo dvě je přece jenom rozdíl, tak pro viníky hledal omluvu. Kapitán křičí, aby přeřval vítr. Mužstvo se prostě rádo baví. Strojníka dneska bolí zuby, to se mu musí leccos odpustit.
Jednou šel k mudrcovi s prázdnou, protože mu nikdo neublížil celý den. Vtom za dveřmi kabiny zaslechl hlas. „Mě živí jeden urážlivý plavčík!" říkal komusi vesele mudrc. „Jen ať za svou nafoukanost platí. Snáší mi zlatky jako slípka vajíčka!"
Chlapec byl uražen do hloubi duše. Ten lump ho okrádá a ještě se na jeho účet baví! Rudý vzteky vrazil dovnitř. Mudrc byl v kabině sám a pobaveně řekl: „Tak co? Dlužíš mi zlatku, nebo dvě?" V tu chvíli oba propukli v smích. Chlapec se smál, až mu tekly slzy. Jeho srdce bylo svobodné.
„Pane!" stěžoval si plavčík, „každý mě tu jenom uráží. Vyšší šarže mě ponižují, námořníci se mi posmívají a strojníci mi tropí samé naschvály!"
„Přísahej při nebi, že splníš, co Ti řeknu," odpověděl mudrc, „jinak Ti nemohu pomoci." Hoch přísahal a mudrc řekl: „Budeš mi platit, kdykoli Ti někdo ublíží. Když pro něj najdeš nějakou omluvu, stačí mi zlatka. Když to ale bude neomluvitelné, dáš mi zlatky dvě."
Hoch se zděsil. To snad půjde rovnou po žebrotě! Ale co dělat, přísahal a musel poslouchat. Od té chvíle se neurážel zdaleka tak snadno. Zlatka nebo dvě je přece jenom rozdíl, tak pro viníky hledal omluvu. Kapitán křičí, aby přeřval vítr. Mužstvo se prostě rádo baví. Strojníka dneska bolí zuby, to se mu musí leccos odpustit.
Jednou šel k mudrcovi s prázdnou, protože mu nikdo neublížil celý den. Vtom za dveřmi kabiny zaslechl hlas. „Mě živí jeden urážlivý plavčík!" říkal komusi vesele mudrc. „Jen ať za svou nafoukanost platí. Snáší mi zlatky jako slípka vajíčka!"
Chlapec byl uražen do hloubi duše. Ten lump ho okrádá a ještě se na jeho účet baví! Rudý vzteky vrazil dovnitř. Mudrc byl v kabině sám a pobaveně řekl: „Tak co? Dlužíš mi zlatku, nebo dvě?" V tu chvíli oba propukli v smích. Chlapec se smál, až mu tekly slzy. Jeho srdce bylo svobodné.
V Číne jeden nosič vody mal 2 veľké hlinené nádoby.
Viseli na obidvoch koncoch palice, ktorý nosil na krku.
Na jednej bola prasklina, kým tá druhá bola dokonalá a vždy niesla
plnú mieru vody.
Na konci dlhej cesty, ktorá trvala od potoka až k domu, prasknutá
nádoba mala vodu už len do polovičky. Dva celé roky to takto išlo, nosič
vody
nosil do domu každý deň už len jeden a pol nádoby vody. Samozrejme
dokonalá nádoba bola pyšná na svoj výkon, veď to robila dokonale. Ale
chúďa
prasknutá nádoba sa hanbila za svoju nedokonalosť, a cítila sa úboho,
lebo je schopná len polovičného výkonu. Po dvoch rokoch súženia oslovila
nosiča pri potoku:
- Hanbím sa, lebo voda tečie po celej ceste domov.
Nosič jej takto odpovedal:
- Všimla si si, že kvety rastú len na tvojej strane chodníka a nie na
strane druhej? To preto je tak, lebo ja som vždy vedel o tvojom
nedostatku a na túto stranu cesty som rozsial semená kvetín. To Ty si ich
každý
deň polievala, kým sme sa vracali do domu. Dva roky zbieram tieto krásne
kvetiny, aby som si zdobil svoj stôl.
Keby si nebola taká, aká si, tak by táto krása nerozžiarovala môj dom.
****
Všetci máme svoje osobité chyby. Všetci sme prasknuté hlinené nádoby.
Ale tieto praskliny a chyby, ktoré sú v každom z nás, robia náš život tak
veľmi zaujímavým a vzácnym. Len každého musíme prijať takého, aký je, a
uvidieť v ňom to dobré.
Viseli na obidvoch koncoch palice, ktorý nosil na krku.
Na jednej bola prasklina, kým tá druhá bola dokonalá a vždy niesla
plnú mieru vody.
Na konci dlhej cesty, ktorá trvala od potoka až k domu, prasknutá
nádoba mala vodu už len do polovičky. Dva celé roky to takto išlo, nosič
vody
nosil do domu každý deň už len jeden a pol nádoby vody. Samozrejme
dokonalá nádoba bola pyšná na svoj výkon, veď to robila dokonale. Ale
chúďa
prasknutá nádoba sa hanbila za svoju nedokonalosť, a cítila sa úboho,
lebo je schopná len polovičného výkonu. Po dvoch rokoch súženia oslovila
nosiča pri potoku:
- Hanbím sa, lebo voda tečie po celej ceste domov.
Nosič jej takto odpovedal:
- Všimla si si, že kvety rastú len na tvojej strane chodníka a nie na
strane druhej? To preto je tak, lebo ja som vždy vedel o tvojom
nedostatku a na túto stranu cesty som rozsial semená kvetín. To Ty si ich
každý
deň polievala, kým sme sa vracali do domu. Dva roky zbieram tieto krásne
kvetiny, aby som si zdobil svoj stôl.
Keby si nebola taká, aká si, tak by táto krása nerozžiarovala môj dom.
****
Všetci máme svoje osobité chyby. Všetci sme prasknuté hlinené nádoby.
Ale tieto praskliny a chyby, ktoré sú v každom z nás, robia náš život tak
veľmi zaujímavým a vzácnym. Len každého musíme prijať takého, aký je, a
uvidieť v ňom to dobré.
Řeknu vám jednu velice starou historku o muži, který nevěřil v lásku. Tento muž byl docela obyčejný člověk, jako jste vy a já, ale lišil se od nás tím, že si myslel, že neexistuje láska. Samozřejmě, že se dlouho snažil lásku najít, a proto pozoroval lidi kolem sebe. Skoro celý život hledal lásku, ale nakonec zjistil, že láska neexistuje.
Kamkoliv přišel, každému říkal, že láska je pouhým výmyslem básníků či náboženství, které se snaží ovlivňovat slabou mysl lidí, aby je mohlo ovládat. Tvrdil, že láska neexistuje a proto ji nikdo nemůže najít, i kdyby ji hledal sebevíc.
Tento muž byl velice inteligentní a mluvil velice přesvědčivě. Přečetl spoustu knih, studoval na nejlepších univerzitách a stal se uznávaným učencem. Byl schopen hovořit k jakémukoliv publiku a jeho logika byla velice silná. Říkal, že láska je jako droga, neboť poskytuje euforii, ale brzy se stává návykem. Stanete se na ní závislí, ale co máte dělat, když neobdržíte svou denní dávku?
Tento muž říkal, že většina vztahů mezi milenci je jako vztah mezi narkomanem a prodavačem drog. Partner, který má větší potřebu lásky, je jako narkoman, a partner, který takovou potřebu nemá, je jako prodavač drog. Partner, který má menší potřebu, ovládá celý vztah. Tuto dynamiku jasně vidíte, protože v každém vztahu je obvykle jeden partner, který miluje, a druhý, který nemiluje a pouze využívá partnera, který mu dává své srdce.
Narkoman, ten, který má větší potřebu, žije v neustálém strachu, že nedostane další dávku lásky nebo drogy. Narkoman si říká: „Co budu dělat, když mě partnerka opustí?“ Tento strach ho činí velice sobeckým. „To je moje!“ Začne být žárlivý a náročný, protože se bojí, že nedostane další dávku. Prodavač drog ovládá narkomana tím, že mu dává větší dávky, menší dávky nebo žádné dávky. Ten, kdo má větší potřebu, je nakonec ochoten udělat cokoliv, aby ho partner neopustil.
Tento muž lidem vysvětloval, proč láska neexistuje. „To, čemu lidé říkají láska, není nic jiného, než vztah založený na strachu a ovládání. Kde je vzájemná úcta? Kde je láska? Žádná láska neexistuje. Mladí manželé dávají jeden druhému spoustu slibů před Bohem i před rodinou: „Zůstaneme vždycky spolu, budeme jeden druhého milovat a ctít v dobrých i špatných časech.“ Slibují si všechno možné. Zajímavé je, že svým slibům opravdu věří. Nicméně pár týdnů nebo měsíců po svatbě je jasné, že žádný ze svých slibů nedodržují.
„Snaží se ovládat jeden druhého. Snaží se zjistit, kdo bude závislým a kdo ovládajícím. Veškerá úcta, kterou si slibovali je nenávratně pryč. Jejich vztah je plný nenávisti, emočního jedu. Jeden druhého zraňuje, až nakonec nevědí, kam se poděla jejich láska. Zůstávají spolu, protože se bojí být sami a protože mají strach z mínění druhých. Ale kde je láska?“
Tento muž říkal, že znal mnoho starých manželů, kteří spolu žili třicet, čtyřicet nebo padesát let a byli hrdí, že to vydrželi tak dlouho. Když však hovořili o svém vztahu, říkali: „Přežili jsme své manželství.“ To znamená, že jeden z nich se podřídil druhému a rozhodl se snášet všechno utrpení. Válku vyhrál ten z partnerů, který měl silnější vůli a menší potřebu lásky. Ale kam se poděl onen plamen, kterému říkali láska? Dnes zachází jeden s druhým jako se svým majetkem: „Ona je moje.“ „On je můj.“
Muž každému vysvětloval, proč si myslí, že láska neexistuje. Řekl jim: „to všechno mám dávno za sebou. A už nikdy nikomu nedovolím, aby ovládal mou mysl ve jménu lásky.“ Jeho argumenty byly docela logické, takže přesvědčil mnoho lidí. Láska neexistuje.
Pak se jednoho dne procházel v parku a uviděl na lavičce krásnou ženu, která plakala. To probudilo jeho zvědavost. Posadil se vedle ní a zeptal se, zda jí může nějak pomoci. Pak se zeptal, proč pláče. Zostal překvapený, když mu řekla, že pláče proto, že neexistuje láska. „To je zajímavé – žena, která nevěří, že existuje láska!“ Samozřejmě se chtěl dozvědět víc. „Proč říkáte, že láska neexistuje?“ zeptal se jí.
„To je dlouhý příběh,“ odpověděla žena. „Vdala jsem se, když jsem byla ještě velice mladá. Byla jsem plná iluzí a naděje, že budu sdílet svůj život s jedním mužem. Přísahali jsme si věrnost a založili rodinu. Ale brzy se všechno změnilo. Byla jsem oddaná manželka. Starala jsem se o děti a domácnost. Pro manžela byl však důležitější úspěch v práci, než rodina. Přestal si mě vážit a já si přestala vážit jeho. Jeden druhému jsme ubližovali, až jsem si nakonec uvědomila, že ho nemiluji a on nemiluje mě.“
„Děti však potřebovali otce, a proto jsem s ním zůstala a snažila se ho podporovat. Dnes jsou děti velké a odešly z domova. Už nemám žádný důvod žít s manželem. Mezi námi není žádná úcta ani láska. Vím však, že i kdybych si našla někoho jiného, nic by se nezměnilo, protože láska neexistuje. Nemá smysl hledat něco, co neexistuje. A proto pláču.“
Muž to chápal velice dobře, objal ji a řekl: „Máte pravdu, láska neexistuje. Všichni hledáme lásku, otevíráme své srdce, stáváme se zranitelnými, a nakonec najdeme jen sobectví. To nám ubližuje, i když si myslíme, že ne. Nezáleží na tom, kolik máme vztahů. Každý vztah končí stejně. Proč tedy hledat lásku?“
Muž a žena se stali přáteli, protože si byli velice podobní. Byl to krásný vztah. Jeden druhého si vážili a nikdy se neuráželi, kdykoliv byli spolu, byli šťastní. Nebyla mezi nimi žádná závist ani žárlivost. Ani jeden se nesnažil ovládat druhého. Jejich vztah se postupně prohluboval. Trávili spolu stále víc času, protože když nebyli spolu, stýskalo se jim.
Jednou, když byl muž na nějaké cestě mimo město, napadla ho podivná věc. Říkal si: „Možná k ní opravdu cítím lásku. Ale je to něco jiného než to, co jsem dosud poznal. Není to takové, jak to popisují básníci, a není to takové, jak to popisuje náboženství, protože se za ni necítím zodpovědný. Nic si od ní neberu, nepotřebuji, aby se o mě starala. Nemám potřebu na ni svádět vinu za své vlastní problémy. Cítíme se spolu dobře, máme se rádi. Respektuji její způsob myšlení a cítění. Nikdy mě nepřivádí do rozpaků, nikdy mě neotravuje. Nežárlím, když je s ostatními lidmi. Nezávidím jí, když má úspěch. Láska možní existuje, ale je to něco jiného, než si lidé myslí.“
Nemohl se dočkat, až se vrátí a řekne jí o svých podivných myšlenkách. Když začal hovořit, žena mu řekla: „Vím přesně, o čem mluvíš. Už dávno mám podobný pocit, ale nechtěla jsem ti to říct, protože vím, že v lásku nevěříš. Láska možná existuje, ale je to něco jiného, než jsme si mysleli.“ Po tomto rozhovoru se rozhodli, že spolu začnou žít jako milenci. Bylo zajímavé, že se mezi nimi nic nezměnilo. I nadále si vážili jeden druhého a jejich láska byla stále silnější. I ty nejprostší věci jim dělali radost, protože byli tak šťastní.
Muž byl tak plný lásky, až měl pocit, že se jednou večer stal zázrak. Díval se na oblohu, našel si tu nejkrásnější hvězdu a jeho láska byla tak silná, že se k němu hvězda začala přibližovat, až nakonec hvězda přistála v jeho dlani. A pak se stal další zázrak a jeho duše splynula s hvězdou. Muž byl velmi šťastný a nemohl se dočkat, až se vrátí k ženě a položí ji hvězdu do dlaně, aby jí dokázal svou lásku. Když ji položil hvězdu do dlaně, žena pocítila pochybnosti. Byla to nesmírná láska a v tom okamžiku jí hvězda spadla na zem a roztříštila se na milion kousků.
Dnes chodí po světě jeden starý muž, který tvrdí, že láska neexistuje. A doma na něho čeká jedna krásná stará žena, která pláče pro hvězdu, kterou jednou měla v ruce a kterou v okamžiku pochybností upustila. Tohle je příběh o muži, který nevěřil v lásku.
Kdo udělal chybu? Uhodnete, co se stalo? Chybu udělal muž, protože si myslel, že může dát ženě své štěstí. Hvězda byla jeho štěstím a on udělal chybu, protože dal své štěstí do ženiných rukou. Štěstí nikdy nepřichází z venku. Muž byl šťastný díky lásce, která vycházela z jeho duše. Žena byla šťastná díky lásce, která vycházela z její duše. Jakmile však muž učinil ženu zodpovědnou za své štěstí, žena hvězdu upustila, protože nemohla být za jeho štěstí zodpovědná.
Přestože ho velice milovala, nemohla ho učinit šťastným, protože nikdy nemohla vědět, co si myslí. Nemohla vědět, jaká jsou jeho nejhlubší očekávání, protože nemohla znát jeho sny.
Vezmete-li své štěstí a dáte je do rukou partnerky, dříve nebo později je rozbije. Dáte-li své štěstí druhému, vždycky vám je může vzít. Může-li vaše štěstí vycházet jen z vašeho vlastního nitra a je-li důsledkem vaší lásky, pak jste za ně zodpovědní sami. Nikoho nemůžeme učinit zodpovědným za své vlastní štěstí, ale přesto když uzavíráme manželství, ze všeho nejdřív si vyměníme prstýnky. Dáváme svou hvězdu do rukou druhého a očekáváme, že ho učiníme šťastným a že on učiní šťastným nás. Ať někoho milujete sebevíc, nikdy nemůžete být tým, co si druhý přeje.
To je první chyba, kterou dělá každý z nás. Zakládáme své štěstí na našem partnerovi, ale tak to v životě nefunguje. Dáváme sliby, které nemůžeme splnit a tím si otevíráme cestu k neúspěchu.
Zdroj: Láska, vztahy a přátelství – Don Miguel Ruiz
Kamkoliv přišel, každému říkal, že láska je pouhým výmyslem básníků či náboženství, které se snaží ovlivňovat slabou mysl lidí, aby je mohlo ovládat. Tvrdil, že láska neexistuje a proto ji nikdo nemůže najít, i kdyby ji hledal sebevíc.
Tento muž byl velice inteligentní a mluvil velice přesvědčivě. Přečetl spoustu knih, studoval na nejlepších univerzitách a stal se uznávaným učencem. Byl schopen hovořit k jakémukoliv publiku a jeho logika byla velice silná. Říkal, že láska je jako droga, neboť poskytuje euforii, ale brzy se stává návykem. Stanete se na ní závislí, ale co máte dělat, když neobdržíte svou denní dávku?
Tento muž říkal, že většina vztahů mezi milenci je jako vztah mezi narkomanem a prodavačem drog. Partner, který má větší potřebu lásky, je jako narkoman, a partner, který takovou potřebu nemá, je jako prodavač drog. Partner, který má menší potřebu, ovládá celý vztah. Tuto dynamiku jasně vidíte, protože v každém vztahu je obvykle jeden partner, který miluje, a druhý, který nemiluje a pouze využívá partnera, který mu dává své srdce.
Narkoman, ten, který má větší potřebu, žije v neustálém strachu, že nedostane další dávku lásky nebo drogy. Narkoman si říká: „Co budu dělat, když mě partnerka opustí?“ Tento strach ho činí velice sobeckým. „To je moje!“ Začne být žárlivý a náročný, protože se bojí, že nedostane další dávku. Prodavač drog ovládá narkomana tím, že mu dává větší dávky, menší dávky nebo žádné dávky. Ten, kdo má větší potřebu, je nakonec ochoten udělat cokoliv, aby ho partner neopustil.
Tento muž lidem vysvětloval, proč láska neexistuje. „To, čemu lidé říkají láska, není nic jiného, než vztah založený na strachu a ovládání. Kde je vzájemná úcta? Kde je láska? Žádná láska neexistuje. Mladí manželé dávají jeden druhému spoustu slibů před Bohem i před rodinou: „Zůstaneme vždycky spolu, budeme jeden druhého milovat a ctít v dobrých i špatných časech.“ Slibují si všechno možné. Zajímavé je, že svým slibům opravdu věří. Nicméně pár týdnů nebo měsíců po svatbě je jasné, že žádný ze svých slibů nedodržují.
„Snaží se ovládat jeden druhého. Snaží se zjistit, kdo bude závislým a kdo ovládajícím. Veškerá úcta, kterou si slibovali je nenávratně pryč. Jejich vztah je plný nenávisti, emočního jedu. Jeden druhého zraňuje, až nakonec nevědí, kam se poděla jejich láska. Zůstávají spolu, protože se bojí být sami a protože mají strach z mínění druhých. Ale kde je láska?“
Tento muž říkal, že znal mnoho starých manželů, kteří spolu žili třicet, čtyřicet nebo padesát let a byli hrdí, že to vydrželi tak dlouho. Když však hovořili o svém vztahu, říkali: „Přežili jsme své manželství.“ To znamená, že jeden z nich se podřídil druhému a rozhodl se snášet všechno utrpení. Válku vyhrál ten z partnerů, který měl silnější vůli a menší potřebu lásky. Ale kam se poděl onen plamen, kterému říkali láska? Dnes zachází jeden s druhým jako se svým majetkem: „Ona je moje.“ „On je můj.“
Muž každému vysvětloval, proč si myslí, že láska neexistuje. Řekl jim: „to všechno mám dávno za sebou. A už nikdy nikomu nedovolím, aby ovládal mou mysl ve jménu lásky.“ Jeho argumenty byly docela logické, takže přesvědčil mnoho lidí. Láska neexistuje.
Pak se jednoho dne procházel v parku a uviděl na lavičce krásnou ženu, která plakala. To probudilo jeho zvědavost. Posadil se vedle ní a zeptal se, zda jí může nějak pomoci. Pak se zeptal, proč pláče. Zostal překvapený, když mu řekla, že pláče proto, že neexistuje láska. „To je zajímavé – žena, která nevěří, že existuje láska!“ Samozřejmě se chtěl dozvědět víc. „Proč říkáte, že láska neexistuje?“ zeptal se jí.
„To je dlouhý příběh,“ odpověděla žena. „Vdala jsem se, když jsem byla ještě velice mladá. Byla jsem plná iluzí a naděje, že budu sdílet svůj život s jedním mužem. Přísahali jsme si věrnost a založili rodinu. Ale brzy se všechno změnilo. Byla jsem oddaná manželka. Starala jsem se o děti a domácnost. Pro manžela byl však důležitější úspěch v práci, než rodina. Přestal si mě vážit a já si přestala vážit jeho. Jeden druhému jsme ubližovali, až jsem si nakonec uvědomila, že ho nemiluji a on nemiluje mě.“
„Děti však potřebovali otce, a proto jsem s ním zůstala a snažila se ho podporovat. Dnes jsou děti velké a odešly z domova. Už nemám žádný důvod žít s manželem. Mezi námi není žádná úcta ani láska. Vím však, že i kdybych si našla někoho jiného, nic by se nezměnilo, protože láska neexistuje. Nemá smysl hledat něco, co neexistuje. A proto pláču.“
Muž to chápal velice dobře, objal ji a řekl: „Máte pravdu, láska neexistuje. Všichni hledáme lásku, otevíráme své srdce, stáváme se zranitelnými, a nakonec najdeme jen sobectví. To nám ubližuje, i když si myslíme, že ne. Nezáleží na tom, kolik máme vztahů. Každý vztah končí stejně. Proč tedy hledat lásku?“
Muž a žena se stali přáteli, protože si byli velice podobní. Byl to krásný vztah. Jeden druhého si vážili a nikdy se neuráželi, kdykoliv byli spolu, byli šťastní. Nebyla mezi nimi žádná závist ani žárlivost. Ani jeden se nesnažil ovládat druhého. Jejich vztah se postupně prohluboval. Trávili spolu stále víc času, protože když nebyli spolu, stýskalo se jim.
Jednou, když byl muž na nějaké cestě mimo město, napadla ho podivná věc. Říkal si: „Možná k ní opravdu cítím lásku. Ale je to něco jiného než to, co jsem dosud poznal. Není to takové, jak to popisují básníci, a není to takové, jak to popisuje náboženství, protože se za ni necítím zodpovědný. Nic si od ní neberu, nepotřebuji, aby se o mě starala. Nemám potřebu na ni svádět vinu za své vlastní problémy. Cítíme se spolu dobře, máme se rádi. Respektuji její způsob myšlení a cítění. Nikdy mě nepřivádí do rozpaků, nikdy mě neotravuje. Nežárlím, když je s ostatními lidmi. Nezávidím jí, když má úspěch. Láska možní existuje, ale je to něco jiného, než si lidé myslí.“
Nemohl se dočkat, až se vrátí a řekne jí o svých podivných myšlenkách. Když začal hovořit, žena mu řekla: „Vím přesně, o čem mluvíš. Už dávno mám podobný pocit, ale nechtěla jsem ti to říct, protože vím, že v lásku nevěříš. Láska možná existuje, ale je to něco jiného, než jsme si mysleli.“ Po tomto rozhovoru se rozhodli, že spolu začnou žít jako milenci. Bylo zajímavé, že se mezi nimi nic nezměnilo. I nadále si vážili jeden druhého a jejich láska byla stále silnější. I ty nejprostší věci jim dělali radost, protože byli tak šťastní.
Muž byl tak plný lásky, až měl pocit, že se jednou večer stal zázrak. Díval se na oblohu, našel si tu nejkrásnější hvězdu a jeho láska byla tak silná, že se k němu hvězda začala přibližovat, až nakonec hvězda přistála v jeho dlani. A pak se stal další zázrak a jeho duše splynula s hvězdou. Muž byl velmi šťastný a nemohl se dočkat, až se vrátí k ženě a položí ji hvězdu do dlaně, aby jí dokázal svou lásku. Když ji položil hvězdu do dlaně, žena pocítila pochybnosti. Byla to nesmírná láska a v tom okamžiku jí hvězda spadla na zem a roztříštila se na milion kousků.
Dnes chodí po světě jeden starý muž, který tvrdí, že láska neexistuje. A doma na něho čeká jedna krásná stará žena, která pláče pro hvězdu, kterou jednou měla v ruce a kterou v okamžiku pochybností upustila. Tohle je příběh o muži, který nevěřil v lásku.
Kdo udělal chybu? Uhodnete, co se stalo? Chybu udělal muž, protože si myslel, že může dát ženě své štěstí. Hvězda byla jeho štěstím a on udělal chybu, protože dal své štěstí do ženiných rukou. Štěstí nikdy nepřichází z venku. Muž byl šťastný díky lásce, která vycházela z jeho duše. Žena byla šťastná díky lásce, která vycházela z její duše. Jakmile však muž učinil ženu zodpovědnou za své štěstí, žena hvězdu upustila, protože nemohla být za jeho štěstí zodpovědná.
Přestože ho velice milovala, nemohla ho učinit šťastným, protože nikdy nemohla vědět, co si myslí. Nemohla vědět, jaká jsou jeho nejhlubší očekávání, protože nemohla znát jeho sny.
Vezmete-li své štěstí a dáte je do rukou partnerky, dříve nebo později je rozbije. Dáte-li své štěstí druhému, vždycky vám je může vzít. Může-li vaše štěstí vycházet jen z vašeho vlastního nitra a je-li důsledkem vaší lásky, pak jste za ně zodpovědní sami. Nikoho nemůžeme učinit zodpovědným za své vlastní štěstí, ale přesto když uzavíráme manželství, ze všeho nejdřív si vyměníme prstýnky. Dáváme svou hvězdu do rukou druhého a očekáváme, že ho učiníme šťastným a že on učiní šťastným nás. Ať někoho milujete sebevíc, nikdy nemůžete být tým, co si druhý přeje.
To je první chyba, kterou dělá každý z nás. Zakládáme své štěstí na našem partnerovi, ale tak to v životě nefunguje. Dáváme sliby, které nemůžeme splnit a tím si otevíráme cestu k neúspěchu.
Zdroj: Láska, vztahy a přátelství – Don Miguel Ruiz
Pali65 Attachment:
Thai cave.jpeg
Na pamiatku S. Kunana...
astro 
Dzejkob
Na smrteľnej posteli si Alexander Veľký zavolal svoju armádu a generálov, aby im prezradil svoje posledné tri priania:
„1. Keď zomriem, nech moju truhlu nesú najlepší lekári.
2. Celé moje nazhromaždené bohatstvo – peniaze, zlato, drahé kamene, nech sú rozsypané pozdĺž cesty k cintorínu.
3. Moje ruky nech sú voľné a nech visia z rakvy tak, aby ich všetci videli.“Jeden z jeho generálov, ktorý bol prekvapený týmto neobvyklým posledným prianím, požiadal Alexandra Veľkého o vysvetlenie.
A on mu povedal:
„Chcem, aby najlepší lekári niesli moju truhlu na dôkaz toho, že až príde čas pozrieť sa smrti do očí, tak ani tí najlepší lekári na svete nemajú tú moc uzdravovať…
Chcem, aby cesta, vedúca k cintorínu, bola obsypaná mojimi pokladmi, nech každý vidí, že materiálne bohatstvo, získané na zemi – zostane na zemi…
Chcem, aby – keď ma ponesú – sa moje ruky kývali voľne vo vetre a to preto, aby ľudia pochopili, že sme prišli na tento svet s holými rukami a s holými rukami ho aj opúšťame a že ten najcennejší poklad zo všetkého sme si už vyčerpali – a to je ČAS.
Do hrobu si nevezmeme žiadne materiálne bohatstvo. ČAS je naším najcennejším pokladom, pretože je obmedzený. Vieme si nazhromaždiť mnoho materiálneho bohatstva, ale nedokážeme si vyprodukovať viac času.
Takže, keď sa rozhodneme venovať niekomu svoj čas, darovali sme mu vlastne časť svojho života, ktorú si už nemôžeme nikdy vziať späť. Náš čas je náš život!
Najlepší darček, ktorý môžete dať Vašej rodine a priateľom, je Váš čas.”
„1. Keď zomriem, nech moju truhlu nesú najlepší lekári.
2. Celé moje nazhromaždené bohatstvo – peniaze, zlato, drahé kamene, nech sú rozsypané pozdĺž cesty k cintorínu.
3. Moje ruky nech sú voľné a nech visia z rakvy tak, aby ich všetci videli.“Jeden z jeho generálov, ktorý bol prekvapený týmto neobvyklým posledným prianím, požiadal Alexandra Veľkého o vysvetlenie.
A on mu povedal:
„Chcem, aby najlepší lekári niesli moju truhlu na dôkaz toho, že až príde čas pozrieť sa smrti do očí, tak ani tí najlepší lekári na svete nemajú tú moc uzdravovať…
Chcem, aby cesta, vedúca k cintorínu, bola obsypaná mojimi pokladmi, nech každý vidí, že materiálne bohatstvo, získané na zemi – zostane na zemi…
Chcem, aby – keď ma ponesú – sa moje ruky kývali voľne vo vetre a to preto, aby ľudia pochopili, že sme prišli na tento svet s holými rukami a s holými rukami ho aj opúšťame a že ten najcennejší poklad zo všetkého sme si už vyčerpali – a to je ČAS.
Do hrobu si nevezmeme žiadne materiálne bohatstvo. ČAS je naším najcennejším pokladom, pretože je obmedzený. Vieme si nazhromaždiť mnoho materiálneho bohatstva, ale nedokážeme si vyprodukovať viac času.
Takže, keď sa rozhodneme venovať niekomu svoj čas, darovali sme mu vlastne časť svojho života, ktorú si už nemôžeme nikdy vziať späť. Náš čas je náš život!
Najlepší darček, ktorý môžete dať Vašej rodine a priateľom, je Váš čas.”
nimm_zwei Attachment:
1486917_625658780805679_1203776511_n.jpg
Ramon1
A na čo je dobrá , taka rakovina ... je to zle , na nič dobre . A to že ta to urobí “ silným “ ak prežiješ , je <>ina . Najprv to musíš dať , a až potom sa len uvidí , akým človekom ostaneš po zvyšok svojho života .
fixska
Sranda, že anglickú gramatiku človek naučený angličtinu ovláda relatívne slušne a pomýlenie "your" s "you are" je do očí bijúce ale slovenské často používané: v predajni/ na predajni, tá/ten výstroj a mnohé iné zámeny, už tak neeviduje PS: ja som mala z diktátov vždy štvorky (ozvy sa mi, kôly nemu,... ) ale učím sa, lebo dnes ma to už baví tá slovenčina, no často zabijem takú vec, že neviem či sa smiať alebo plakať
PS: ja som mala z diktátov vždy štvorky (ozvy sa mi, kôly nemu,... ) ale učím sa, lebo dnes ma to už baví tá slovenčina, no často zabijem takú vec, že neviem či sa smiať alebo plakať
Na používateľské mená sa vzťahujú pravidlá slovenského jazyka? ... tak to si opravím aj heslo 
Hack3r
Init fakt na to kasli. Toto nie je tema na take reci
Podobné témy
arrow_outward
