+94
+96
Tesak •
12. 2. 2016 o 18:45
🔥
+94
+96
+94
+96
Téma by sa mala venovať pozitívnemu mysleniu, motivacií, filozofovaniu o "vážnych" veciach 
..... ako mladík som miloval citáty a preto nimi aj začnem.... a dajte aj vy....citáty, motivačne videa.... filozofujte a nehadajte sa
... a celkom fajn by bolo keby to obohatilo cloveka a nabralo to smer k tomu ako byt lepsi
Zobraziť celý text
..... ako mladík som miloval citáty a preto nimi aj začnem.... a dajte aj vy....citáty, motivačne videa.... filozofujte a nehadajte sa
... a celkom fajn by bolo keby to obohatilo cloveka a nabralo to smer k tomu ako byt lepsi
Diskusia (825)
martinapb
“Každá nepriazeň, každý neúspech a každý nepríjemný zážitok so sebou nesie semienko rovnako veľkého prospechu, ktoré sa môže ukázať ako požehnanie v prestrojení.”
Napoleon Hill
"Peniaze nekazia charakter, iba mu umožňujú, aby sa prejavil"
"Ten kto beží pomaly, ale pozná svoj cieľ, beží rýchlejšie ako ten, čo bezcieľne blúdi"
Napoleon Hill
"Peniaze nekazia charakter, iba mu umožňujú, aby sa prejavil"
"Ten kto beží pomaly, ale pozná svoj cieľ, beží rýchlejšie ako ten, čo bezcieľne blúdi"
laco
„Kdo se umí smát sám sobě, má právo se smát všemu ostatnímu, co mu k smíchu připadá.“ (Jan Werich)
JožoŠ 
Turbi
Pridi radsej na kavu. Pripadne dostanes este bonus a tresnem ti mojim dzílnovym kladivkom dva krat po hlavicke a mozno prides aj na ine myslienky.
veru.....cmeliak nieje jedina vec na ktoru je nasa fyzika kratka ....
tak si citam "Galeria nasich bajkov"....... a je jedno kto a je jedno nad cim sa pozastavi........ sme tu, lebo milujeme bajk... ci ma henten ci onen takej farby Pike alebo hentakej.. ci ma henten take gripy alebo kondomy navlecene na rajdach....... neni to uplne jedno???
na tu kopu srotu ideme preto ze nas to bavi a nie preto jak vypadame (aspon ti co to maju v hlave vyriesene).....
na tu kopu srotu ideme preto ze nas to bavi a nie preto jak vypadame (aspon ti co to maju v hlave vyriesene).....
Anonym
•
13. 7. 2016 o 9:00
Článok na aspoň trochu zamyslenia
http://pdcs.sk/sk/blog/nekupuj-co-potrebujes.html
http://pdcs.sk/sk/blog/nekupuj-co-potrebujes.html
Strach je to, čo nám bráni vystupovať zo zóny komfortu.
Rozširovať ju sa oplatí
copyrightmedia.giphy.com
media.giphy.com
Rozširovať ju sa oplatí
copyrightmedia.giphy.com
media.giphy.com
"Cokoli slyšíme, je názor, nikoli fakt. Cokoli vidíme, je úhel pohledu, nikoli pravda".
Marcus Aurelius
Marcus Aurelius
nimm_zwei 
Indiánská moudrost
1. Dobrý člověk vidí dobrá znamení.
2. Abys zaslechl sám sebe, potřebuješ tichý den.
3. Jestliže zjistíš, že jedeš na mrtvém koni, slez.
4. Kdo mlčí, ví dvakrát víc, než ten, kdo žvaní.
5. Je mnoho způsobů, jimiž páchne skunk.
6. Musíme jenom umřít.
7. Než začneš soudit chyby jiných lidí, pohlédni na stopy svých vlastních mokasín.
8. Vlast máš tam, kde je ti dobře.
9. V každém člověku zápasí zlý vlk s dobrým. Vyhrává ten, kterého krmíš.
10. Když máš co říct, vstaň, aby tě bylo vidět.
11. Ne vždy je nepřítel nepřítelem a přítel přítelem.
12. Nesuď člověka, dokud jsi aspoň dvě luny nechodil v jeho mokasínách.
13. Všechno na světě má svou píseň.
14. Dítě je host ve tvém domě: nakrm ho, pouč a propusť.
15. S proudem dokáže plout i leklá ryba.
16. Život plyne zvnitřku ven. Drž se té myšlenky a budeš skutečným člověkem.
17. Dobře řečené slovo je účinnější než obratně hozený tomahavk.
18. Mluv s dětmi, když jedí, a řečené zůstane, i když ty odejdeš.
19. Člověk si má sám dělat své šípy.
20. Kůň přivázaný k sloupu jen těžko získá na rychlosti.
21. Všechno na Zemi má svůj cíl, na každou nemoc je lék a každý člověk má své předurčení.
22. Žába si nevypije rybník, ve kterém žije.
23. Řekni mi a zapomenu, ukaž mi a nesvedu si pamatovat, dovol mi se zúčastnit a pochopím.
24. Miluj zem. Nezdědils ji po rodičích, ale dlužíš ji svým dětem.
25. Vědění je skryto v každé z věcí. Celý svět byl kdysi knihovnou.
26. Až bude poražen poslední strom, až bude otrávena poslední řeka a uloven poslední pták, pak teprve pochopíte, že peníze se jíst nedají.
1. Dobrý člověk vidí dobrá znamení.
2. Abys zaslechl sám sebe, potřebuješ tichý den.
3. Jestliže zjistíš, že jedeš na mrtvém koni, slez.
4. Kdo mlčí, ví dvakrát víc, než ten, kdo žvaní.
5. Je mnoho způsobů, jimiž páchne skunk.
6. Musíme jenom umřít.
7. Než začneš soudit chyby jiných lidí, pohlédni na stopy svých vlastních mokasín.
8. Vlast máš tam, kde je ti dobře.
9. V každém člověku zápasí zlý vlk s dobrým. Vyhrává ten, kterého krmíš.
10. Když máš co říct, vstaň, aby tě bylo vidět.
11. Ne vždy je nepřítel nepřítelem a přítel přítelem.
12. Nesuď člověka, dokud jsi aspoň dvě luny nechodil v jeho mokasínách.
13. Všechno na světě má svou píseň.
14. Dítě je host ve tvém domě: nakrm ho, pouč a propusť.
15. S proudem dokáže plout i leklá ryba.
16. Život plyne zvnitřku ven. Drž se té myšlenky a budeš skutečným člověkem.
17. Dobře řečené slovo je účinnější než obratně hozený tomahavk.
18. Mluv s dětmi, když jedí, a řečené zůstane, i když ty odejdeš.
19. Člověk si má sám dělat své šípy.
20. Kůň přivázaný k sloupu jen těžko získá na rychlosti.
21. Všechno na Zemi má svůj cíl, na každou nemoc je lék a každý člověk má své předurčení.
22. Žába si nevypije rybník, ve kterém žije.
23. Řekni mi a zapomenu, ukaž mi a nesvedu si pamatovat, dovol mi se zúčastnit a pochopím.
24. Miluj zem. Nezdědils ji po rodičích, ale dlužíš ji svým dětem.
25. Vědění je skryto v každé z věcí. Celý svět byl kdysi knihovnou.
26. Až bude poražen poslední strom, až bude otrávena poslední řeka a uloven poslední pták, pak teprve pochopíte, že peníze se jíst nedají.
Hack3r
Nemôžem byť súčasť sveta, kde muži obliekajú svoje manželky ako prostitútky, ktoré ukazujú takmer všetko, čo by malo ostať zakryté. Kde neexistuje dôstojnosť a česť. Človek sa môže spoľahnúť len na tých, ktorí to sľúbia. Ženy nechcú mať vlastné deti a muži už nechcú mať rodiny.
Sprostí si myslia, že sú úspešní za volantom otcovho auta. A ich otcovia sa ti snažia dokázať, že si nikto. Ľudia uprene ukazujú, ako veria v Boha tým, že sedia v bare a v ruke pohárik s alkoholom a absolútne nemajú poňatie, čo vôbec viera znamená. Slovo žiarlivosť sa považuje za hanebnosť a skromnosť sa stáva nevýhodou. Ľudia už nevedia, čo je láska, ale stále si hľadajú len tých najlepších partnerov.
Ľudia opravujú každý detail na ich novom aute, ale samy vyzerajú tak, že sa musia schovať za lesk svojho auta. Chlapci v baroch utrácajú peniaze svojich rodičov, napodobňujú primitívnu hudbu a ženy ich napriek tomu milujú. V tomto svete sú muži a ženy na nerozoznanie a to všetko voláme – sloboda voľby. Ale tí, čo sa rozhodnú inak, tak tých volajú zaškatuľkovaní.
Ja som si vybral svoju cestu, ale som smutný z toho, že som nenašiel pochopenie u ľudí, od ktorých som to očakával…
KEANU REEVES
Sprostí si myslia, že sú úspešní za volantom otcovho auta. A ich otcovia sa ti snažia dokázať, že si nikto. Ľudia uprene ukazujú, ako veria v Boha tým, že sedia v bare a v ruke pohárik s alkoholom a absolútne nemajú poňatie, čo vôbec viera znamená. Slovo žiarlivosť sa považuje za hanebnosť a skromnosť sa stáva nevýhodou. Ľudia už nevedia, čo je láska, ale stále si hľadajú len tých najlepších partnerov.
Ľudia opravujú každý detail na ich novom aute, ale samy vyzerajú tak, že sa musia schovať za lesk svojho auta. Chlapci v baroch utrácajú peniaze svojich rodičov, napodobňujú primitívnu hudbu a ženy ich napriek tomu milujú. V tomto svete sú muži a ženy na nerozoznanie a to všetko voláme – sloboda voľby. Ale tí, čo sa rozhodnú inak, tak tých volajú zaškatuľkovaní.
Ja som si vybral svoju cestu, ale som smutný z toho, že som nenašiel pochopenie u ľudí, od ktorých som to očakával…
KEANU REEVES
muffin
Pointa unikla tebe, to co si tu postol je len genericky hejt na aktualnu dobu, podpisany nejakou autoritou, aby mal vacsiu vahu(presne tento text som uz videl podpisany Emilom Horvathom ml.), podobne kolovala nejaka znoska nezmyslov s udajnym autorstvom Lasicu.
Ten text zaroven nema ani hlavu, ani patu, je to len vyplakavanie nad zlym, zlym svetom a dobou.
OK, venujem trochu casu a zanalyzujem to, aby si pochopil, preco je to nezmysel:
"Nemôžem byť súčasť sveta(uz si, tak ako vsetci ostatni), kde muži obliekajú svoje manželky ako prostitútky(kolko je takych muzov?), ktoré ukazujú takmer všetko, čo by malo ostať zakryté(na zaklade coho by to tak malo byt?koran?biblia?moralka? - toto je prilis subjektivne, v roznych kulturach existuju rozne "spolocenske normy", v niektorych castiach sveta chodia ludia takmer komplet nahi, a nikomu to oci nekole)."
"Kde neexistuje dôstojnosť a česť." Naozaj vôbec neexistuje? Iste, mozme sa bavit o tom, aka je momentalne spinava politika a ako sa dari necestnym ludom, ale to je tak trochu "v sulade s prirodou", nie je to nic specificke pre tuto dobu. Na druhej strane existuje mnoho ludi, s ktorimi sa oplati zdielat svoj cas a priestor a tym treba venovat svoju pozornost.
"Človek sa môže spoľahnúť len na tých, ktorí to sľúbia." To naozaj?
"Ženy nechcú mať vlastné deti a muži už nechcú mať rodiny." Ako ktori a ako kde. Otazka zne, ci je krdel deti v kazdej rodine to najrozumnejsie v dobe, ked je nas na zemi 7x viac, ako pred 100 rokmi. Druhy extrem je ziadne deti, na druhej strane je to urcite zodpovednejsie, ako ich mat viac, ako dokazem uzivit. Iste su krajiny, kde ludia vyziju z ovela mensieho prijmu, ale znova neexistuje ziaden univerzalny model, ako by to malo byt. Je to vyvoj, buducnost ukaze, ktora cesta je zivotaschopnejsia.
"Sprostí si myslia, že sú úspešní za volantom otcovho auta." Existuje tzv. Gausova krivka, na ktorej sa okrem priemernych, ktorych je tak nejako najviac, vyskytuju aj nadpriemerne nadani, ale aj taki, ktrorim nebolo do vienka dopriate. Tiez to nie je ziadna novinka, ani v tom starom Grecku neboli vsetci filozofi/matematici/architekti/olympionici.
"A ich otcovia sa ti snažia dokázať, že si nikto." - vid vyssie
"Ľudia uprene ukazujú, ako veria v Boha tým, že sedia v bare a v ruke pohárik s alkoholom a absolútne nemajú poňatie, čo vôbec viera znamená." Ja som doteraz myslel, ze do baru sa chodi za zabavou, relaxom. Iste existuju aj taki, co maju s alkoholom problem, ale to je pri kazdej zavislosti. V kazdom pripade to s vierou, alebo nevierou nijako nesuvisi. V bare sa vyskytuju tak veriaci, ako aj ateisti. Viera urcite nie je o tom, ze nechodim do baru.
"Slovo žiarlivosť sa považuje za hanebnosť a skromnosť sa stáva nevýhodou." Spojenie dvoch nesuvisiacich veci do jednej vety je pre cely tento text priznacne, tu je to pekne vidiet. Ziarlivost urcite nepatri medz pozitivne emocie, neviem, co na nej autor obhajuje. Skromnost bola, je a bude nevyhodou v pripade, ze chce clovek nieco dosiahnut. Je to totiz protiklad ambicioznosti. Na tom sa netreba cudovat.
"Ľudia opravujú každý detail na ich novom aute, ale samy vyzerajú tak, že sa musia schovať za lesk svojho auta." Skusim si tipnut, ze na tomto fore sa najde dost takych, ktori venuju viac starostlivosti svojim bikom, ako svojmu vzhladu. Je nieco zle na tom, venovat energiu svojmu konicku?
"Chlapci v baroch utrácajú peniaze svojich rodičov, napodobňujú primitívnu hudbu a ženy ich napriek tomu milujú." Opat nic nove na svete. Tak, ako su rozni "chlapci", tak su aj rozne "zeny". Hadam by sme si nemysleli, ze komplet vsetky zeny na svete budu vyhladavat iba jeden typ muzov - takych, ako si autor clanku predstavuje.
"V tomto svete sú muži a ženy na nerozoznanie a to všetko voláme – sloboda voľby. Ale tí, čo sa rozhodnú inak, tak tých volajú zaškatuľkovaní." To naozaj?
"Ja som si vybral svoju cestu, ale som smutný z toho, že som nenašiel pochopenie u ľudí, od ktorých som to očakával…" Kazdy si vybera taku cestu, aka mu vyhovuje. Ak ta v nej priatelia nie su schopni pochopit a podporit, bud ta cesta nie je celkom spravna, alebo nie je spravny vyber priatelov.
"KEANU REEVES" Dosadte si nejaku znamu osobnost, ktoru povazujete za autoritu
Ten text zaroven nema ani hlavu, ani patu, je to len vyplakavanie nad zlym, zlym svetom a dobou.
OK, venujem trochu casu a zanalyzujem to, aby si pochopil, preco je to nezmysel:
"Nemôžem byť súčasť sveta(uz si, tak ako vsetci ostatni), kde muži obliekajú svoje manželky ako prostitútky(kolko je takych muzov?), ktoré ukazujú takmer všetko, čo by malo ostať zakryté(na zaklade coho by to tak malo byt?koran?biblia?moralka? - toto je prilis subjektivne, v roznych kulturach existuju rozne "spolocenske normy", v niektorych castiach sveta chodia ludia takmer komplet nahi, a nikomu to oci nekole)."
"Kde neexistuje dôstojnosť a česť." Naozaj vôbec neexistuje? Iste, mozme sa bavit o tom, aka je momentalne spinava politika a ako sa dari necestnym ludom, ale to je tak trochu "v sulade s prirodou", nie je to nic specificke pre tuto dobu. Na druhej strane existuje mnoho ludi, s ktorimi sa oplati zdielat svoj cas a priestor a tym treba venovat svoju pozornost.
"Človek sa môže spoľahnúť len na tých, ktorí to sľúbia." To naozaj?
"Ženy nechcú mať vlastné deti a muži už nechcú mať rodiny." Ako ktori a ako kde. Otazka zne, ci je krdel deti v kazdej rodine to najrozumnejsie v dobe, ked je nas na zemi 7x viac, ako pred 100 rokmi. Druhy extrem je ziadne deti, na druhej strane je to urcite zodpovednejsie, ako ich mat viac, ako dokazem uzivit. Iste su krajiny, kde ludia vyziju z ovela mensieho prijmu, ale znova neexistuje ziaden univerzalny model, ako by to malo byt. Je to vyvoj, buducnost ukaze, ktora cesta je zivotaschopnejsia.
"Sprostí si myslia, že sú úspešní za volantom otcovho auta." Existuje tzv. Gausova krivka, na ktorej sa okrem priemernych, ktorych je tak nejako najviac, vyskytuju aj nadpriemerne nadani, ale aj taki, ktrorim nebolo do vienka dopriate. Tiez to nie je ziadna novinka, ani v tom starom Grecku neboli vsetci filozofi/matematici/architekti/olympionici.
"A ich otcovia sa ti snažia dokázať, že si nikto." - vid vyssie
"Ľudia uprene ukazujú, ako veria v Boha tým, že sedia v bare a v ruke pohárik s alkoholom a absolútne nemajú poňatie, čo vôbec viera znamená." Ja som doteraz myslel, ze do baru sa chodi za zabavou, relaxom. Iste existuju aj taki, co maju s alkoholom problem, ale to je pri kazdej zavislosti. V kazdom pripade to s vierou, alebo nevierou nijako nesuvisi. V bare sa vyskytuju tak veriaci, ako aj ateisti. Viera urcite nie je o tom, ze nechodim do baru.
"Slovo žiarlivosť sa považuje za hanebnosť a skromnosť sa stáva nevýhodou." Spojenie dvoch nesuvisiacich veci do jednej vety je pre cely tento text priznacne, tu je to pekne vidiet. Ziarlivost urcite nepatri medz pozitivne emocie, neviem, co na nej autor obhajuje. Skromnost bola, je a bude nevyhodou v pripade, ze chce clovek nieco dosiahnut. Je to totiz protiklad ambicioznosti. Na tom sa netreba cudovat.
"Ľudia opravujú každý detail na ich novom aute, ale samy vyzerajú tak, že sa musia schovať za lesk svojho auta." Skusim si tipnut, ze na tomto fore sa najde dost takych, ktori venuju viac starostlivosti svojim bikom, ako svojmu vzhladu. Je nieco zle na tom, venovat energiu svojmu konicku?
"Chlapci v baroch utrácajú peniaze svojich rodičov, napodobňujú primitívnu hudbu a ženy ich napriek tomu milujú." Opat nic nove na svete. Tak, ako su rozni "chlapci", tak su aj rozne "zeny". Hadam by sme si nemysleli, ze komplet vsetky zeny na svete budu vyhladavat iba jeden typ muzov - takych, ako si autor clanku predstavuje.
"V tomto svete sú muži a ženy na nerozoznanie a to všetko voláme – sloboda voľby. Ale tí, čo sa rozhodnú inak, tak tých volajú zaškatuľkovaní." To naozaj?
"Ja som si vybral svoju cestu, ale som smutný z toho, že som nenašiel pochopenie u ľudí, od ktorých som to očakával…" Kazdy si vybera taku cestu, aka mu vyhovuje. Ak ta v nej priatelia nie su schopni pochopit a podporit, bud ta cesta nie je celkom spravna, alebo nie je spravny vyber priatelov.
"KEANU REEVES" Dosadte si nejaku znamu osobnost, ktoru povazujete za autoritu
Když děti pláčou a my o tom nevíme …
Včera byl snad nejtěžší den v mém životě. Takový smutek jsem nikdy nezažila, ani v dětství, ani nikdy později.
Byla jsem s malou venku, pak jsem doma uklízela, chystala jídlo, ze školy se vrátila Míša a přivedla Káju s Terkou ze školky. Všechno jako vždycky.
Později odpoledne se holky kvůli něčemu pohádaly, strkaly do sebe a tak křičely, že jsem na ně musela houknout, ať se uklidní. Zkrátka, obvyklý program.
Když se manžel vrátil z práce, usmířil je a pomazlil se s nimi, což mu moc dobře jde. Holčičky mu hned začaly vyprávět co se jim přihodilo, o svých malých bolístkách a neštěstích. Všechno bylo rázem zapomenuto a zavládla opět láska, smích a hry.
Jenom nejstarší Míša byla pořád nějaká posmutnělá. Dívala se na mě smutnýma kukadlama a mě se zdálo, že mi chce něco říct.
«Míšenko, chceš si popovídat?» – zeptala jsem se. «Ano maminko!».
Tak jsme se zavřely v pokoji. Sedíme, mlčíme. Vidím ale, že se jí oči zalévají slzami. «Povídej, holčičko, copak je…».
A Míša povídala… «Maminko, já tě mám tak moc ráda… Ale prve jsi neměla pravdu… Můžu říct, žes neměla pravdu?» – «Jistě, že můžeš, Míšo!».
«My jsme se s holkama pohádaly a ty jsi řekla, ať toho hned necháme a koukáme jít z kuchyně pryč, a ani ses nezeptala, co se stalo. A já jsem jim říkala, abychom ti pomohly, abychom spolu uklidily. A Kája nechtěla a Terezka taky ne a začaly se vztekat a malá plakala. Bylo mi to tak líto. Chtěla jsem, abys mě objala a řekla, že to nic není, že je to přejde. Ale ty ses rozzlobila».
Přitiskla jsem dcerku k sobě. «Odpusť mi to, Míšo!».
Ale ona povídala dál. Povídala… to, co jsem dosud vůbec netušila. Na co jsem ani nepomyslela. A to jsem přesvědčená, že máme moc hezký a blízký vztah.
Mluvila a bylo to, jako kdyby z ní vytrysklo všechno, co se za dlouhou dobu nahromadilo v její něžné dušičce, všechna bolest, kterou jsem jí způsobila já, bláznivě ji milující matka.
Vyprávěla o papírové kačence, kterou mi v pěti letech dlouho a s péčí vystřihovala a chtěla mi ji darovat, aby mi udělala radost. Jenomže já jsem jí rovnou vynadala za odstřižky rozházené po celé podlaze a lepidlo na koberci. Teď vyšlo najevo, že ještě dlouho spávala s tou kachničkou pod polštářem a bylo jí smutno, že ani ji, ani tu kačenku máma nepotřebuje.
A řekla mi, jak když se narodily dvojčata, chtěla být taky znovu miminkem. Protože jsem pořád byla s nimi. Taky si přála, aby se pořád chovala a dostávala pusinky na hlavičku. Dokonce kvůli tomu začala šišlat „jako miminko“. Ale já jsem jí přísně řekla, ať nechá pitvoření.
A taky mi říkala, jak jí někdo ve škole ublížil a ona moc chtěla mi o tom povědět a vyplakat se, ale já jsem něco dělala a odbyla jsem ji: „Povíš mi to později“…
A jak na ručních pracích udělala moc hezkou krabičku a uháněla domů, aby mi ji dala, jenomže já jsem jí vyhubovala za trojku… Krabička zůstala v batohu…
Říkala mi, že jsem moc hodná, ale často se rozzlobím. A ona si vždycky vleze k sobě nahoru na palandu a představuje si, jak by to bylo pěkné, kdybych byla pořád jen klidná a laskavá. A sní si tam o tom, jak všichni sedíme spolu v kuchyni, i malá Kristýnka, a děláme koláčky, jako dělá babička. A vůbec by nevadilo, že je všude v kuchyni mouka a nepořádek, protože by nám bylo veselo.
A jak je jí líto, když se někdy s tátou hádáme, protože jsme oba moc hodní a máme se přece rádi a neměli bychom se hádat.
A ještě spoustu dalšího mi řekla moje dcerka. Seděla jsem a poslouchala a tekly mi slzy jako hráchy.
«Maminko, nezlobíš se, že jsem ti to řekla? Už jsem ti to dávno chtěla říct, ale bála jsem se, že se rozzlobíš! A teď když jsem ti to řekla, je mi tak dobře!».
Ne, holčičko moje, vůbec se nezlobím. Je mi jen hrozně líto, jak rychle jsem dokázala zapomenout na sebe samotnou – když jsem byla malá.
Vždyť i já jsem někdy plakala, protože rodiče toho měli strašně moc a neměli kdy mě vyslechnout. A po nocích jsem si v postýlce stěžovala plyšovému psu Punťovi.
Když mi bylo šest, slepila jsem ze čtvrtek domeček a utíkala jsem do kuchyně, abych ho darovala rodičům. Jenomže oni tam řešili nějaké svoje problémy a vyprovodili mě hbitě a rázně pryč. „Jdi si do pokojíčka, musíme tu něco probrat!“ A já jsem tak plakala, že byl domeček celý mokrý a rozlepil se.
A jednou jsem pro něco hrozně brečela a oni říkali: «Nech toho! Vždyť je to hloupost!». Ale pro mě to žádná hloupost nebyla, chápete?!
A později jsem si slibovala, že tohle svým dětem dělat nebudu, všechno bude úplně jinak!
Jak rychle my rodiče zapomínáme! Jak důležití, jak chytří a přísní náhle jsme! Jak tvrdí! A jak dokážeme zraňovat své děti, jen tak, mimochodem, protože se prostě nezamyslíme. Proč zapomínáme, že to, co pro nás je hloupůstka, je pro děti něco strašně důležitého? Proč je neslyšíme? A hůř: proč je neposloucháme? Proč pro ně nemáme dost trpělivosti? Pozornosti? Vlídnosti?
Moje milá Míšo! Jak rychle jsi vyrostla! Už je ti devět! Už mě nevnímáš jen jako svůj jediný a krásný svět, jako všechny děti vnímají svou maminku. Vidíš mě takovou, jaká jsem, se všemi chybami. Děkuju ti. Musím se teď naučit být maminkou velkých dětí.
Jsem šťastná, že jsem tě vyslechla! Moc jsi mi pomohla! Chci, abyste ty i tvoje sestřičky věděly, že jste pro nás s tátou to nejkrásnější, co jsme kdy v životě měli. Moc a moc si přejeme, abyste byly šťastné. A víckrát nebyl důvod k takovéhle rozmluvě.
Seděly jsme s mou nejstarší holčičkou dlouho, objímaly jsme se a povídaly si o sobě a plakaly… probrečely jsme vlastně celý večer.
Ano, byl to ten nejtěžší den v mém životě. A zároveň ten nejkrásnější. Den nového života, ve kterém se budu snažit vždycky vás POSLOUCHAT, holčičky moje.
A když jsem jim na noc všem dávala pusu na čelo, zašeptala jsem ještě té nejstarší: „Promiň mi, Míšenko“. A ona mi už napůl ze spaní odpověděla: „Mám tě moc ráda“.
E. Kučerenková
Včera byl snad nejtěžší den v mém životě. Takový smutek jsem nikdy nezažila, ani v dětství, ani nikdy později.
Byla jsem s malou venku, pak jsem doma uklízela, chystala jídlo, ze školy se vrátila Míša a přivedla Káju s Terkou ze školky. Všechno jako vždycky.
Později odpoledne se holky kvůli něčemu pohádaly, strkaly do sebe a tak křičely, že jsem na ně musela houknout, ať se uklidní. Zkrátka, obvyklý program.
Když se manžel vrátil z práce, usmířil je a pomazlil se s nimi, což mu moc dobře jde. Holčičky mu hned začaly vyprávět co se jim přihodilo, o svých malých bolístkách a neštěstích. Všechno bylo rázem zapomenuto a zavládla opět láska, smích a hry.
Jenom nejstarší Míša byla pořád nějaká posmutnělá. Dívala se na mě smutnýma kukadlama a mě se zdálo, že mi chce něco říct.
«Míšenko, chceš si popovídat?» – zeptala jsem se. «Ano maminko!».
Tak jsme se zavřely v pokoji. Sedíme, mlčíme. Vidím ale, že se jí oči zalévají slzami. «Povídej, holčičko, copak je…».
A Míša povídala… «Maminko, já tě mám tak moc ráda… Ale prve jsi neměla pravdu… Můžu říct, žes neměla pravdu?» – «Jistě, že můžeš, Míšo!».
«My jsme se s holkama pohádaly a ty jsi řekla, ať toho hned necháme a koukáme jít z kuchyně pryč, a ani ses nezeptala, co se stalo. A já jsem jim říkala, abychom ti pomohly, abychom spolu uklidily. A Kája nechtěla a Terezka taky ne a začaly se vztekat a malá plakala. Bylo mi to tak líto. Chtěla jsem, abys mě objala a řekla, že to nic není, že je to přejde. Ale ty ses rozzlobila».
Přitiskla jsem dcerku k sobě. «Odpusť mi to, Míšo!».
Ale ona povídala dál. Povídala… to, co jsem dosud vůbec netušila. Na co jsem ani nepomyslela. A to jsem přesvědčená, že máme moc hezký a blízký vztah.
Mluvila a bylo to, jako kdyby z ní vytrysklo všechno, co se za dlouhou dobu nahromadilo v její něžné dušičce, všechna bolest, kterou jsem jí způsobila já, bláznivě ji milující matka.
Vyprávěla o papírové kačence, kterou mi v pěti letech dlouho a s péčí vystřihovala a chtěla mi ji darovat, aby mi udělala radost. Jenomže já jsem jí rovnou vynadala za odstřižky rozházené po celé podlaze a lepidlo na koberci. Teď vyšlo najevo, že ještě dlouho spávala s tou kachničkou pod polštářem a bylo jí smutno, že ani ji, ani tu kačenku máma nepotřebuje.
A řekla mi, jak když se narodily dvojčata, chtěla být taky znovu miminkem. Protože jsem pořád byla s nimi. Taky si přála, aby se pořád chovala a dostávala pusinky na hlavičku. Dokonce kvůli tomu začala šišlat „jako miminko“. Ale já jsem jí přísně řekla, ať nechá pitvoření.
A taky mi říkala, jak jí někdo ve škole ublížil a ona moc chtěla mi o tom povědět a vyplakat se, ale já jsem něco dělala a odbyla jsem ji: „Povíš mi to později“…
A jak na ručních pracích udělala moc hezkou krabičku a uháněla domů, aby mi ji dala, jenomže já jsem jí vyhubovala za trojku… Krabička zůstala v batohu…
Říkala mi, že jsem moc hodná, ale často se rozzlobím. A ona si vždycky vleze k sobě nahoru na palandu a představuje si, jak by to bylo pěkné, kdybych byla pořád jen klidná a laskavá. A sní si tam o tom, jak všichni sedíme spolu v kuchyni, i malá Kristýnka, a děláme koláčky, jako dělá babička. A vůbec by nevadilo, že je všude v kuchyni mouka a nepořádek, protože by nám bylo veselo.
A jak je jí líto, když se někdy s tátou hádáme, protože jsme oba moc hodní a máme se přece rádi a neměli bychom se hádat.
A ještě spoustu dalšího mi řekla moje dcerka. Seděla jsem a poslouchala a tekly mi slzy jako hráchy.
«Maminko, nezlobíš se, že jsem ti to řekla? Už jsem ti to dávno chtěla říct, ale bála jsem se, že se rozzlobíš! A teď když jsem ti to řekla, je mi tak dobře!».
Ne, holčičko moje, vůbec se nezlobím. Je mi jen hrozně líto, jak rychle jsem dokázala zapomenout na sebe samotnou – když jsem byla malá.
Vždyť i já jsem někdy plakala, protože rodiče toho měli strašně moc a neměli kdy mě vyslechnout. A po nocích jsem si v postýlce stěžovala plyšovému psu Punťovi.
Když mi bylo šest, slepila jsem ze čtvrtek domeček a utíkala jsem do kuchyně, abych ho darovala rodičům. Jenomže oni tam řešili nějaké svoje problémy a vyprovodili mě hbitě a rázně pryč. „Jdi si do pokojíčka, musíme tu něco probrat!“ A já jsem tak plakala, že byl domeček celý mokrý a rozlepil se.
A jednou jsem pro něco hrozně brečela a oni říkali: «Nech toho! Vždyť je to hloupost!». Ale pro mě to žádná hloupost nebyla, chápete?!
A později jsem si slibovala, že tohle svým dětem dělat nebudu, všechno bude úplně jinak!
Jak rychle my rodiče zapomínáme! Jak důležití, jak chytří a přísní náhle jsme! Jak tvrdí! A jak dokážeme zraňovat své děti, jen tak, mimochodem, protože se prostě nezamyslíme. Proč zapomínáme, že to, co pro nás je hloupůstka, je pro děti něco strašně důležitého? Proč je neslyšíme? A hůř: proč je neposloucháme? Proč pro ně nemáme dost trpělivosti? Pozornosti? Vlídnosti?
Moje milá Míšo! Jak rychle jsi vyrostla! Už je ti devět! Už mě nevnímáš jen jako svůj jediný a krásný svět, jako všechny děti vnímají svou maminku. Vidíš mě takovou, jaká jsem, se všemi chybami. Děkuju ti. Musím se teď naučit být maminkou velkých dětí.
Jsem šťastná, že jsem tě vyslechla! Moc jsi mi pomohla! Chci, abyste ty i tvoje sestřičky věděly, že jste pro nás s tátou to nejkrásnější, co jsme kdy v životě měli. Moc a moc si přejeme, abyste byly šťastné. A víckrát nebyl důvod k takovéhle rozmluvě.
Seděly jsme s mou nejstarší holčičkou dlouho, objímaly jsme se a povídaly si o sobě a plakaly… probrečely jsme vlastně celý večer.
Ano, byl to ten nejtěžší den v mém životě. A zároveň ten nejkrásnější. Den nového života, ve kterém se budu snažit vždycky vás POSLOUCHAT, holčičky moje.
A když jsem jim na noc všem dávala pusu na čelo, zašeptala jsem ještě té nejstarší: „Promiň mi, Míšenko“. A ona mi už napůl ze spaní odpověděla: „Mám tě moc ráda“.
E. Kučerenková
Podobné témy
arrow_outward
